Rozhovor s Bytosťou

Zvyk. Lidé jsou zvyklí automaticky reagovat bez uvědomění si vlastních činů/slov/myšlenek, které berou za správné a své jen proto, protože je zkopírovali ze svého okolí, ať už díky své nepozornosti, nebo tlakem z okolí „již jako děti“ a pak ze zvyku dále „i jako dospělí“ a to i s tzv. smrtí. Takoví nežijou život, ale komfortní šablony/schémata/programy, které nevyžadují jejich pozornost/lásku a ani přítomnost být v ději/světe reality/atd., proto se i tak nekreativně projevují a málo si z vlastního života člověka pamatují.

Tzv. lidé nevěří oněm tzv. odborníkům – jen modifikované šabloně/schématu známého zvyku „být závislý/samostatně neschopný/být neúplná bytost/atd.“ – viz. církev/rodiče/stát/atd., – stejné schéma jiná forma.

Zvyk kopírování se odráží i v různorodém fantazírování/hraní si s nepodstatnými představami mimo tok daného děje/světa, kde UMĚNÍ ROZLIŠIT a podle daných informací TVOŘIT – jsou praktickými esenciálními nástroji, které se ještě mnozí nenaučili užívat pro dobro své a zároveň všech a zaměňují tak prozatím raději utíkání ze světa reality – pohádkovými ego/soukromými příběhy – na které by bez vnějších informací z druhé ruky/secondhand informace (tv, knihy, internet, klepy, atd.) – nikdy sami nepřišli (kupříkladu sami na ostrově, kde paradoxně pak teprve – by navázání kontaktu s tzv. galaktickou radou, či jinou myšlenkou/možností – teprve získala díky přímé zkušenosti na autenticitě v předávaných informacích a tedy i jejich zcela rozdílné hodnotě a obsahu).

Z jakéhokoliv pohledu – nikdo nikoho nikdy nepotřebuje… k dosažení čehokoliv (ve smyslu – člověk člověka), mistr v čemkoliv může pouze inspirovat tím – že své mistrovství v tom či onom zároveň plně žije/je jím – od myšlenky, přes slovo, až po čin – v jednom dechu/duchu. To se projevuje v mnoha formách – avšak obzvlášť se to neprojevuje podle romantických zvyklostních představ – což mnohé ztrouchnivělé tzv. lidi šokuje.

Inspirace se projevuje v tzv. realitě jako něco tzv. neznámého, nového, což může určité tzv. lidi vystrašit, avšak jen do doby, než se v tom rozpozná znovunalezená/znovurozlišená část přirozenosti sebe samých. V určitých hrách – jako je i ta na člověka – kde si duch hraje na moment omámení „z nevědomí zpět do vědomí“ – jsou nastavena určitá omezení a zároveň v onom vývoji děje/světa – časové/pamětové body, kdy se probouzejí/znovuaktivují mistrovské schopnosti ducha všehotvůrce k vědomí, přičemž se v daném ději/světě projevují svou inspirací různorodé energie/bytosti/individuality/sumy informací – které právě svým autentickým bytím mění děj/svět zpět k plnému vědomí – viz. realita/ReAL/opětovně vše.

Jakýkoliv „záměr“ postrádající autenticitu osvojení myšlenky/nástroje a tedy její mistrovství skrz vlastní přímé zkušenosti i v lidském těle – je vždy rozlišen a s přesností sumy informací/energie – v následku každému navrácen.

Kurikulum evoluce. Avšak ne z mého pohledu, nýbrž z popisu projektu člověk – je úloha člověka, kterou hraje duch ve hře světa/děje ReAL/opětovně vše – na vývin/evoluci/rozpínání se/rozvzpomínaní se – zpět do plného vědomí (na všechny možnosti sebe – jak v duchu – tak i ve světě reality – „HRA – Z NEVĚDOMÍ DO VĚDOMÍ“).

Levely/obtížnost/bariéry tvoří „autentické části sebe sama“ – které dočasně narážejí na „automatické programy nevědomosti/zvyky“ rozmanitých forem (účastníci – kteří hrají nevědomé, jež programy specifických zvyků udržují ve hře – se nalézají od rodin, přes známé, až po stát, avšak různorodě dočasně i každý sám – pokud byl z nepozornosti příjmut nějaký nepraktický neesenciální zvyk, či více, pak je k transformaci sebe v autenticitě „základem je rozpoznat“, „pochopit jejich projektované kurikulum“ a „následně je odstranit ze svého nastavení“ – jako již uvědomělé/příjmuté/dále nepotřebné), až do plnohodnotného příjmutí sebe – navzdory oněm dočasným rušivým elementům, kde INSPIRACE SEBOU V PŘIROZENOSTI/autenticitě – mění/odráží svět/děj – v pasující sobě rovné energii.

Být sám sebou – tak jednoduché to je, bez přidávání a bez ubírání – pravdivý/přímý/autentický/bez tabu/vždy vědomý o všem a ve všem – tak jako v duchu, SVědomím Sebe, kde lež/strach nemá hodnotu – vše je vidět jasně/přesně/harmonicky.

Hrát si. Nezapomínaje na všechny možnosti, které jsou transformovatelné do světa reality – jako duch ve formě člověka, tak kterákoliv jiná IDea/já bohyně/bůh/archetyp/myšlenka/možnost/originál/pravzor, což dělá ze světa reality – svět tzv. nekonečných možností a zábavnou ironickou sbírku zkušeností/zážitků v záměrně dočasně omezeném vědomí, které se již tzv. „déle“ rapidně mění zpět ke komplexnímu vědomí, aby hra zůstala zábavnou a ne ztrouchnivělou.

Přeci jen hrát si na nevědomce – stojí mnoho energie – v ignoracích jasných informací, držet si pochycené zvyky, masky, uměle vytvořené domněnky/zákony, negramotné sebedestruktivní programy/systémy – to jsou vše vyčerpávající nadbytečné závaží, které není eficientní/praktické, ba ani zábavné sebou delší dobu vláčet – jako hordu kamení.

I když si lidé hrají určité mini-hry/dramata (na politiku, války, atd., na nedostatečnou empatii/antipatii různorodých autentických možností sebevyjádření), padají nakonec vždy pod tíhou – kterou si navíc naložili, aby se jim „i“ ukázalo – že být sám sebou je – „vždy“ nejharmoničtější/nejradostnější/nejjednodušší/pravdivé/nejsvobodnější/atd., – „ze všech možností“.

Býti sami sebou – v jakékoliv formě/světě/ději/situaci, protože jen tak je se možné v daném ději/světě ukotvit a „pamatovat si“ své přímé zážitky/život/zkušenosti – které jsou zásadními pro „posun“ ve hře na evoluci. Poněvadž ten – jež neflexibilně přijímá evolučních změn, ztrouchniví a zkamení, vytesán do paměti minulosti (v lineární verzi) – odchází/přepíná se (z děje do děje)/vymírá z daného děje/hry/světa – se kterým již vzájemně neladí/nejsou kompatibilní.

Klid – z jakéhokoliv pohledu, protože klasicky – sledovat všechno o ničem (fb atd.) má sobě rovný následek – jen udržuje nepřehlednost/nevědomí/chaos v praktickém nástroji mysli (mysl/mozek/dům/organizátor/překladač/kalkulátor – sebou vědomě i nevědomě/nepozorně zvolených myšlenek).

Samozřejmě jako vše – se dají i tyto média, tak jako tv užít i prakticky, je takto o 99.9 % méně informací (bez stylu rádio/zprávy/bez opakování/bez kopírování stejných programů/schémat) a přesto o 99.9 % informací více – rozdíl je hodnota/autenticita/pravdivost/přesnost obsahu informace bez ubírání a přidávání na informaci – tedy bez lhaní/strachu – pro praktické užití samotné esence informace – k evoluci své a všech zároveň.

Kdo má zvládnuté sebeovládání a přehled ve svých myšlenkách – i každé nově příchozí, v uvědomění následků myšlenek – jejich transformacích – tak jako jejich záměrů a přesné znalosti jejich obsahů, pak pro takové jsou určitá média tohoto typu zajímavou chvilkovou hrou, avšak pro drtivou většinu tzv. lidí zůstávají záplavou informací/semen – která je ve svém klíčení do vědomí v lidském těle rozvibrují v chaos/agresi/strach/nemoc/smrt/atd.

Tzv. samota/klid, nebo příroda – jsou nejpraktičtější/nejpřesnější/pravdivé/harmonické/ autentické/atd., – možnosti – jak se dostat k esenciálním informacím vždy a všude.

Informace je světlo (viz. tmavá místnost – světlem se naplní informacemi). Osvícení je synonymum pro informovanost (individuální nastavení rozlišování/rozpoznávání/ rozvzpomínání – částečné, postupné, nebo úplné/přímé – s možností kdykoliv přenastavit podle své vůle), není to žádný mysteriózní úkaz, avšak vědomá práce s nevědomím/vědomím dočasně omezeném – pro určité hry viz. projekt člověk (fokus na – strach/neklid/nepozornost/povrchnosti/formy – bez zvidění společných schémat a konstrukce/na následky – avšak ne příčiny/atd. – limitují přehled/nadhled/vhled individuality – k esenciálním/zdrojovým informacím ve vědomí).

Informace ve své surové/základní/esenciální funkci – je přesným uchopitelným nástrojem, tudíž, bez ubírání/bez přidávání/lhaní/zkrášlování na informaci – je ve své přímosti/čistotě/autenticitě/pravdě/plném uvědomění jejího obsahu – *nejmocnější v účinku své existence*.

Informace je vždy „sumou informací“/myšlenka/energie/světlo/možnost/individualita/ konstrukce/duch/lidské vědomí/ježek/schémata/vesmír/kámen/bod/planeta/hra/květina/prd/ drama/člověk/voda/atd. – poněvadž spolu navzájem interagují/komunikují – vždy a všude – jsou si sebe vědomi ve všech možných vyjádřeních – v jednom těle EXISTENCE jsou všechny propojeny. Existentní jsou všechny možnosti/myšlenky/variability, viz. svět reality, tzv. snové světy – tedy všechny ostatní světy/dimenze (různorodé nastavení), v duchu – tedy i vše tzv. z ducha vycházejícího – Micro-Macro.

InFormATIOn/VeForměVJáZapnutý.

EMOCE jsou suma informací/energie/nástroj – vyžadující a zároveň tvořící zvýšenou pozornost. Pro osvojení nástroje emocí – je zapotřebí nástroj empatie – oba se navzájem doplňují a nabízejí společně „PRAKTICKÝ KOMPAS, NÁBOJ, PROPOJENÍ“ – ve vzájemných interakcích s kteroukoliv energií/bytostí/věcí/světem.

Tudíž lidé kteří nevěnovali prací na sobě pozornost/lásku/neempatizovali svým emocím – se je nenaučili osvojit jako praktický nástroj, ale jen ledabyle/z lenivosti/z komfortního zvyklostního standartu – je v sobě různě odráželi (bez pozornosti/lásky/poznání/pochopení/příjmutí – však neodejdou – musí dojít následků příčiny a to funguje jen při plném uvědomění/pozornosti v ně), tak to má za efekt pasující následek – že danému nástroji podlehnou, tak jako to platí u nástroje „mysli“ a kteréhokoliv jiného „dobrý pomocník/sluha – zlý pan“.

Emoce vložené do „záměru/obsahu/směru/náplně/náboje myšlenky“, mají zvýšený efekt v její následné transformaci/prezentaci, základem je samozřejmě vlastní přímá zkušenost, autenticita sebe v oné zkušenosti – se transformuje v nejvyšším možném efektu. (Což zároveň poukazuje na to – proč někdo i přes silné emoce – nemá dostatečnou moc ve tvoření života/dějů, pokud nejsou zkušenosti přímé vlastní a autentické/bez pochycených vnějších programů/čisté).

Čas je paměť. Tedy prostor/kartotéka „všech možných kombinací“ událostí/myšlenek/možností/bodů – jež je primárně nezávislá na sledu událostí.

V určitých hrách (evolučních) je nastaven čas/paměť částečně lineárně – pro praktický přehled/orientaci událostí/zkušeností. Čas/Paměť je zároveň i nástroj k uchopení záměrně vyhledané zkušenosti/možnosti/myšlenky – se do daného bodu/události/interakce kdykoliv přenést. Časem/pamětí je možné cestovat při znalosti „posloupnosti“ (potenciálu směrů vývinu – podle aktuálního nastavení světa/děje) a „rozvětvenosti všech možností“ (potenciál/možnost/moc směru podle tvůrce) příčin a následků – kterýmkoliv směrem – kde délka tzv. směru v prostoru je vždy jen jeden krok „příčina obsahující následek“ – díky čemuž se dá vyhledat „ihned kterákoliv informace“ (v určitých dějích/světech tak jako v tzv. realitě – může však docházet k nepřehlednosti/chaosu vlastních kroků/příčin a následků, k dezorientaci/dezinformaci v mechanice/funkcích dějů/světů – nadmírou přijímaných myšlenek v automatickém nastavení nevědomí – až do momentu převzetí samostatnosti/sebeřízení).

To co vypadá pro mnohé lidi jako náhoda/štěstí/neštěstí/osud/karma/šok/nevědomost, je jen nepamatování (díky vlastní nepozornosti – tudíž nedostatečné přítomnosti v daném ději/světě) si posloupnosti vlastních „PŘÍČIN A NÁSLEDKŮ“, což je jediný univerzální/nelidský/všude a ve všem vždy přítomný zákon – ze kterého vše vychází – v „schémata/programy“ – jež jsou vyjádřeny tzv. „nekonečno formami“. Formami se mnozí nechávají zmást natolik, že dočasně ztrácejí vědomí o tom, že vycházejí jen z pár programů/schémat a jediné konstrukce/zákona VeSmíru, čímž si sami narušují paměť/nepamatují si veškerý čas, ale jen útržky z tzv. života – což je omezuje ve vývinu, díky převzatým zvykům však berou toto jako standartní/normální součást sebe, i když je přirozeností si pamatovat vlastní život i všechny děje/světy a jejich mechaniku/funkce.

Lidský zvyklostní/převzatý/naučený pojem času – je omezujícím uměle vytvořeným vězením o obsahu stresujících „lidskou logikou limitovaných“ standartů/normalit/norem – které jsou často surreálního charakteru – v neumění klidu, z toho vycházející „bez-přehledností/chaos“ vlastního života člověka.

Můj vztah k času/paměti – je primární, jakožto k esenciálnímu praktickému nástroji – s mnohými možnými variantami nastavení. Můj vztah k času – jak jej vnímají tzv. lidé – je sekundární a tedy jen sporadický/občasně užitelný „kupříkladu čas odletu letadla“ (nemám žádné hodinky, ani žádný zájem sledovat lidský zvyk času – nemá to žádný praktický význam – je to omezený – tudíž nepřesný orientační lidský nástroj, kde drtivou většinu toho – k čemu člověk potřebuje svůj pojem času, mne stačí „cit, intuice, komplexní logika/matematika, autenticita/přirozené nastavení sebe, synchronicity/vědomí příčin a následků, atd.“ – což jsou báze/základy nástrojů ducha – sloužící/fungující jako přesné analytické senzory/city/smysly – pro exaktní orientaci v informacích).

Komplexně. Vnímám a tedy zároveň přímo vidím/slyším/cítím/atd., v různých rozlišeních překrývající sebe i v sobě obsažené světy/děje/dimenze. Kupříkladu ve vizuálním vyjádření se to podobá skleněným tabulkám, kde podle toho kam věnuji svou pozornost/lásku – se onen svět vyjeví (stačí klid, otevřenost, bezestrachu, bezpředstav, jen dýchat) do výraznější možnosti k detailnějšímu pozorování, jeden z těchto světů je – svět reality na zemi v těle člověka.

Svět reality obsahuje tzv. vodní svět (mimojiné), u něj je snadné ony výše uvedené přirovnání – snadno vnímat pro člověka, do něj vstupovat i vystupovat a pozorovat/zažívat tak rozdílné nastavení, rozlišení, hustotu, atd., – světů/dějů.

Samotná přítomnost ve světě reality na zemi – se dá nazvat mimotělovou zkušeností, protože tak jak tzv. člověk (sekundární sebevyjádření) – tedy duch (primární sebevyjádření) vstupuje do tzv. snových světů – ať už vědomě, či nevědomě – se pohybuje skrz různorodé světy/dimenze/děje, vždy dochází k určitému přepnutí se (Z DĚJE DO DĚJE) a vždy má bytost určitou formu sebevyjádření/tělo/modul, takto jsem se zapnul v tzv. čtyřech letech – i do lidského těla ve světě reality a žiji/funguji/pozoruji/tvořím (mimojiné) i tady určitý sen/děj/svět reality/skutečnost.

Zábavnou a Praktickou. Tělo/modul je praktický „nástroj“ senzorů/smyslů, který svým individuálním nastavením odráží „ve formě“ nastavení bytosti/ducha – ve specifickém nastavení děje/světa. TĚLO ať už jakékoliv a kdekoliv je tedy UNIKÁT, proto a nejen proto – mé tělo – tak jako všechny ostatní praktické nástroje – bavím hrami elegance, pozornosti, přesnosti, flexibilitou, pozorováním efektu – tělo vs nastavení světa/děje (gravitace, fyzika, atd.), prostě všemi různorodými možnostmi, tudíž – když už to tělo mám – tak je přeci harmonické – ať spolu fungujeme na nejvyšší možné vzájemné propojenosti a každý pohyb – ať je ladným tancem ve vší přesnosti.

Čehož dosahuji jak zmíněným tancem, tak i nečekanými kočičími a jinými celodenními humornými pohyby ve stylu jógy – kupříkladu při vstávání, fitness, atd. Já se skrz tzv. prostor spíše ploužím, tančím, plavu a hopsám – v rytmu tepu harmonie.

Zkoušel jsem se o sebe párkrát nezajímat/nepečovat/nešlechtit tvůrčí nástroje, tak jako i tělo, avšak nezvládnul jsem typ „vysoké ignorace“ – kterou většina lidí ostatní motivuje. Když jsem pocítil nějaké ztrouchnivělé pohyby v sobě, ihned mne to inspirovalo se vrátit k částem pohybů/sportů, které jsem na moment vypustil (fitness, atd.).

Abych si mohl takto prakticky hrát/vyjadřovat se svým tělem, je nejeficientnější jej nezatěžovat tzv. fyzickou stravou. Při samotném dechu, popřípadě při vodě, jsem energeticky natolik zharmonizován/silný, že všechny nástroje, tak jako i tělo – funguje ve svém nastavení nejefektivněji, čehož jsem si všimnul už jako tzv. dítě, když jsem běhal i skákal lesem a cítil se z toho dostatečně naplněn – k vyjádření čehokoliv.

Označení/symbolika „breatharian“ je pro mne novinkou teprve pár let, avšak to co symbolizuje – je mne známé (mimojiné) celý život, ať méně či více v určitých dobách – je vždy tato „možnost přítomná“ a ukazuje na užití plného potenciálu své energie a praktické zharmonizování se (vyléčení) do přirozenosti (zdraví).

Tak jako duch naplněn jest tvůrčím vyjádřením sebe ve všech formách, myšlenky/možnosti/duch/bytosti jakékoliv formy – jsou jeho „symbiózní energií“ – ve společných interakcích – dává tak život ji i sobě (někdo žije z myšlenky slunce, jiný z myšlenky pevné fyzické stravy, někdo žere kameny – také myšlenka, někdo z myšlenky pouhého dechu – jako dostačujícího a plnohodnotného zároveň, někdo z myšlenky malování, myšlenky z něčí společnosti, myšlenky specifické energie – kupříkladu z radosti, strachu, drama, zvyků, programů/systému, atd., myšlenky hudby a jiných kreativit, sexuální myšlenky, myšlenky vůně, atd. – to vše jsou možnosti – mé aktuální jsou – breatharian, vegan, raw, kreativity všeho druhu, tvorba, pohyb/sport, atd.).

Samotné schopnosti/nástroje/existence všech možností – mne inspirují – obsahem svého různorodého potenciálu, obzvlášť ty většinou lidmi prozatím neužívané, přitom s udáním pozornosti v jakoukoliv možnost/ideu (nezávisle na jejich množství) – je možné stát se mistrem kterékoliv z nich.

Což dělá i život v lidském těle na Zemi v tzv. realite harmoničtější – s esenciálními funkcemi Tvůrce v Duchu Nás/InSpiritUs a je to samozřejmě mnohem jednodušší/přirozenější a humornější, než se omezovat jen na předložené šablony robotických úkonů tzv. normálních/standartních lidí z dob minulých.